Batiskaf

Druhý plukovník rozkopl dvířka do kabiny prvního plukovníka dokořán, a přes bolest, kterou mu stále působila naražená záda, mrštně vskočil dovnitř. První plukovník vzhlédl od palubní desky plné nejsložitějších přístrojů a dlouze si prohlížel druhého plukovníka, stojícího teď vzpřímeně v kabině batyskafu prvního plukovníka a držícího v levé ruce pochroumanou, mokvavou hlavu bepka. Oba plukovníci už viděli za svůj život ledacos, a nikdy nic je nedokázalo překvapit, dokázali přežít v situacích, kdy jiní ztuhli údivem a ochrnuli ohromením, ale to nebyl případ plukovníků, tito muži vždy okamžitě nacházeli nejlepší řešení a ve zlomcích vteřin duchapřítomně zabíjeli svoje zdánlivě vítězící protivníky těmi nejméně očekávanými způsoby. Nyní však poprvé se na jejich tvářích rozhostil nechápavý výraz. Zároveň ale provázený pocitem zahanbení. Které po chvíli vystřídala nevrlost a nakonec zbyla čirá nenávist.
Jako první se vzpamatoval druhý plukovník. Řekl svým velitelským hlasem: Jitka je mrtvá, svojí šavlí jsem rozpáral její břich a na vlně její krve vyplul jsem v balónkovi. Frau Obr už ti žádná tajemství nevyzradí a ty tu zahyneš.